Vyjádření Mariana Jurečky k tématu eutanazie


14.11.2019

Eutanázie je téma, o kterém se v posledních měsících i v ČR hovoří stále častěji, ale nejen hovoří. Někteří politici se snaží uzákonit eutanázii a umožnit její aplikaci také v ČR.

Umírání je součást našeho života, každého z nás čeká a nejde se mu jakkoliv vyhnout. Měli bychom se umět naučit o této fázi konce našich životů více otevřeně hovořit, zejména o tom, z čeho máme obavu. Jsem vděčný tomu, že z mých čtyř prarodičů tři mohli odejít na věčnost ze svých domovů obklopeni svou rodinou, dětmi, vnuky či pravnuky. Z těch čtyř prarodičů tři zemřeli po delší náročné nemoci. Ale myslím, že jejich odchod ze světa byl v důstojném prostředí rodiny, častých návštěv odborné paliativní péče. Ano, bylo to náročné pro nejbližší, především děti, zvládnout se postarat o své rodiče. Myslím, že to zvládly velice dobře a my děti jsme měly možnost vidět tento příklad z blízka. Dovolím si velmi osobní vzpomínku. Když umírala poslední babička, tak byla již dlouhé měsíce upoutána na lůžko, se zdravotní péčí každý den pomáhala rodině Charita, bez jejich pomoci by to bylo velmi náročné. Ale když jsme byli u babičky jako celá rodina s pěti kluky na návštěvě, tak již s námi nebyla schopna komunikovat, prostě byly to poslední minuty jejího života zde na světě. Myslím, že naší přítomnost, doteky a slova vnímala. Tehdy jsme se náhodou v neděli odpoledne sešli zástupci všech tří generací, její dcera, její vnoučata i naše děti coby pravnoučata. Naši kluci věděli, že babička umírá, loučili jsme se s ní a nastal jeden krásný okamžik, kdy náš tehdy tříletý syn přišel k babičce, vzal ji za ruku a s dětskou upřímností řekl „tak babi, ahoj“. Takto bych si přál jednou umřít, doma obklopen rodinou, svými nejbližšími. Nezemřít z rukou lékaře, ale na rukou lékaře.

Dovolil jsem si k diskusi o zavedení eutanázie v ČR nabídnout argumenty k zamyšlení, o kterých nedávno psal na svém blogu Marek Orko Vácha.

Obhájci eutanázie často užívají argument fyzického utrpení, sám o sobě jistě efektní, již dnes jej ale nelze použít. Pro eutanázii se vyslovují s tvrzením, že se jedná o milosrdnou smrt, která vyřeší bolesti umírajícího. Nelze však vyřešit problém utrpení odstraněním trpícího, stejně jako nelze utrpení lidstva vyřešit odstraněním lidstva. Představa, že pacient se bolestmi svíjí na lůžku, kolem něj postává skupina lékařů a bezradně krčí rameny je v roce 2019 lichá. Z paliativní medicíny se stal obor s vlastní atestací a platí pravidlo, že pacient 21. století, který trpí krutými a zároveň dlouhotrvajícími bolestmi je pacient, který je nesprávně léčen. Fyzický rozměr pacienta a jeho bolesti těla se již v absolutní většině případů zdařilo zvládnout.

Zastánci eutanázie se pohoršují také nad tím, že v některých zemích je trestné, když člověk neukrátí život trpícímu zvířeti a zároveň ukrátí život trpícímu člověku. Mezi člověkem a zvířetem však existují rozdíly. Člověk na rozdíl od zvířete má svobodu, je otevřen etickému jednání, má vůli, používá abstraktní jazyk, je si vědom existence sebe sama, své smrtelnosti, je „zvířetem hledajícím smysl“. Konstatovat, že člověk se kvalitativně liší od ostatních zvířat, není antropocentrická pýcha, nýbrž konstatování očividného. Pouze člověk se ptá, jaké jsou rozdíly mezi člověkem a zvířetem, pouze člověk je otevřen etice a ptá se, které jednání je to dobré. A právě proto, že zvířata nejsou lidé, musíme s nimi zacházet lidsky. Zvíře, pokud je známo, neplánuje budoucnost, žije v přítomném okamžiku, neklade si otázku o smyslu svého života. Jejich utracení je proto logické ukrácení utrpení. Naopak člověk plánuje, je si vědom existence sebe sama i své budoucnosti, i toho, že jednou zemře. Nelze tedy jen tak bez dalších komentářů položit rovnítko mezi zvíře a člověka.

Jak víme od Hobbese a Johna Locka, všechna práva člověka, daných přirozeností, předpokládají sebe orientovaný zájem na udržení vlastního života. Všechna přirozená práva se odvíjí od tohoto základního práva na život nebo lépe, práva na sebezachování. Právo být mrtvým nebo právo být učiněn mrtvým nemá zastání v klasickém liberálním pojetí práva. Podobně jako v debatě o potratech zní slibně a pozitivně slogan „právo volby“ (pro-choice, right to choose), jakožto něco, co zvětšuje prostor svobody člověka, co se vymezuje proti omezení svobody člověka. Ovšem samotné zvětšení svobody volby není samo o sobě a bez dalších komentářů dobré. Státy samy občas a z dobrých důvodů svobodu občanů omezují a chrání je tak paradoxně před nimi samotnými. Povinnost bezpečnostních pásů v autě, zákaz prodeje tvrdých drog, zákaz kouření v restauracích, snaha vytěsnit tzv. výherní automaty z center metropolí, vysoké daně na alkohol a cigarety patří mezi takovéto případy. Konstatovat, že stát by měl dovolit vše, co zvětšuje prostor svobody jedince a zároveň nenarušuje prostor svobody jiných jedinců nelze bez dalších reflexí. Žádný stát na světě to nedělá a nedělá to z dobrých důvodů. Zda do svobod občana zařadit i svobodu nechat se zabít lékařem, je přinejmenším hodno hlubší reflexe a nelze jednoduše říct, že takovéto právo by občan určitě měl mít, protože „právo volby“ zvětšuje jeho svobodu, a to je samo o sobě dobrá věc.

Pokud pacient žádá eutanázii nebo asistovanou sebevraždu, neměli bychom se hned ptát, jak můžeme pomoci pacientovi s tímto jeho přáním; spíše bychom se měli ptát, proč pacient toto přání má. Na prvním místě bychom pacientovi měli odstranit jeho motivaci zemřít pomocí správné medikace a pomocí pozorné péče, řešící jeho problém bolesti tělesné, emocionální, sociální nebo spirituální. Pacientům žádajícím asistenci pro sebevraždu bychom měli pomoci v překonání osamocenosti a pomoci v tom, aby zbytek jejich života byl smysluplný a nikoli bez další reflexe provést eutanázii, jen proto, že si ji pacient přeje. Argumentace pro uzákonění eutanázie z důvodu svobodného rozhodnutí a z důvodu rozšíření autonomie člověka zní lákavě. Ne vždy se však člověk rozhoduje skutečně autonomně a racionálně a zejména to platí v situaci bolestí emocionálních, sociálních nebo spirituálních.

Umírající člověk se jen těžko může autonomně rozhodnout o svém bytí či nebytí. Všechny debaty o eutanázii v médiích či seminárních místnostech nevysloveně předpokládají, že obě argumentující strany jsou v tělesném i mentálním komfortu a zvažují optimální scénář budoucnosti. V reálu je situace odlišná. Pacient je vždy v roli slabšího, důvody otevření diskuse jsou právě ty, že trpí a rozhodně se v žádném případě nejedná o dialog dvou rovnoprávných stran, hledajících nejlepší řešení. Na pacienta může být činěn nátlak. Legalizováním eutanázie může nastat situace, kdy se žádost o eutanázii od pacienta „očekává“, nebo i situace nevysloveného očekávání, aby „uvolnil místo“ a podobně. I když při návštěvách příbuzných a při péči zdravotního personálu slovo „eutanázie“ nepadne, pacient může ve společnosti, která eutanázii dekriminalizovala, vnímat sám sebe a svůj život již jako břímě jak pro rodinné příslušníky, tak i pro personál nemocnice nebo pro společnost. Dekriminalizace eutanázie tak může postavit tělesně i duševně zranitelné pacienty do značného psychologického tlaku na ukončení života. „Právo zemřít“ se může proměnit v „povinnost zemřít“. Umírající budou pod ekonomickým tlakem a budou muset zdůvodnit, proč chtějí toto ekonomické a sociální břímě nakládat na společnost. Podobně může být vyvíjen tlak na rodiče jakkoli postižených dětí.

Je navíc problematické, aby vláda dala právo jedné skupině lidí (lékařům) zabíjet jinou skupinu lidí (pacienty). Lidské bytosti by nikdy neměly být zabíjeny, a kritici eutanázie zde poukazují na fakt, že k tomuto medici nestudovali. Medici studují proto, aby jednou životy zachraňovali. Nechť je tedy pro praktikování eutanázie zřízena zcela nová profese (jíž novináři ihned označili „kat“). Eutanázie dává lékařům snad až příliš velkou moc nad pacienty a praxe eutanázie může způsobit, že pacienti budou mít strach z lékařů. Pokud eutanázie není v daném státě legalizována, pak se jednotlivé případy zneužití moci lékaře nad životem pacienta snáze odhalují. Pokud eutanázie legalizována je, pak je mnohem obtížnější tato zneužití odhalit.

Potvrzují to i zkušenosti z Nizozemí, přičemž sami nizozemští lékaři to přiznávají. Data z Nizozemí a nejvýrazněji z posledních sedmi let (2010 – 2017) ukazují, že se nizozemská společnost dostala do natolik kluzkého svahu, že se sama o sobě stává spíše mementem pro ostatní státy, aby se podobného vývoje vyvarovaly.

Počet případů eutanazie ročně:

2012: 4188

2013: 4829

2014: 5306

2015: 5516

2016: 6091

2017: 6585

2018: 6126

Zastánci eutanázie dále konstatují, že každý, kdo je proti eutanázii, argumentuje vědomě nebo nevědomě z náboženských pozic. Je pravda, že židovství a křesťanství odmítají eutanázii i asistovanou sebevraždu. Ovšem to neznamená, že každý, kdo eutanázii odmítá, vychází přiznaně nebo nepřiznaně z náboženských principů. Biblické desatero (židovství a křesťanství) například odmítá vraždu nevinného, krádež a lež. Nelze ovšem říci, že každý, kdo odmítá vraždu nevinného, krádež nebo lež argumentuje přiznaně nebo nepřiznaně z náboženských pozic. Proti eutanázii vystupuje a argumentuje řada organizací bez jakéhokoli náboženského kontextu – ne proto, že by eutanázii zakazovala náboženství, nýbrž proto, že její uzákonění by narušilo právo na život a v důsledku přineslo negativní dopady pro danou společnost.


Úvodní slovo Mariana Jurečky

Snažím se měnit věci kolem sebe k lepšímu. Svoji práci dělám vždy naplno a odpovědně. Říkám věci narovinu a neschovávám se za politickou korektnost. Moji oporou v životě je křesťanská víra. Díky ní vím, co je v životě důležité. Spokojené rodiny, bezpečný do-mov, svoboda, solidarita, tolerance, pra-covitost, poctivost, soucit, obětavost, odpo-vědnost za sebe, své blízké a své okolí. To je to, co v politice prosazuji a za co bojuji. To je svět, který je náš, kterému rozumíme a který bychom si neměli nechat vzít lidmi, kteří to vidí jinak.








odkaz Poslanecká sněmovna



odkaz KDU-ČSL