Alexandr Mitrofanov: Jurečka jako náznak jiného politika?


14.08.2014

14.8.2014 18:10 ČRo Plus Zpráva

Po listopadu 1989 se vystřídala dlouhá řada politiků. Měli jsme štěstí na tři výrazné postavy. Ostatní je napodobovali. Jedni nevědomky, jiní si mustr vybrali coby klíč k osobnímu malému úspěchu.

Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman na dlouhou dobu určili, jak se budou chovat jejich spolupracovníci a následovníci. Politický prostor se naplnil desítkami pravicových politiků, kteří mluvili s intonacemi pana docenta, později profesora, a snažili se být arogantní.

Vyskytli se i kreativci, kteří se pokusili předvádět Klause kříženého se Zemanem. To byl například Mirek Topolánek. Ale dejme tomu Zdeněk Škromach kopíroval svého tehdejšího předsedu bez větších ambicí a s vědomím možností své maličkosti.

Zatím největší střet protichůdných modelů proběhl během přímé prezidentské volby. Karel Schwarzenberg vystupoval jako protiklad Miloše Zemana coby geniálního představitele plebejství se vším, co k němu patří. Přitom neměl kromě šlechtického původu jinou nabídku, která by zabrala mimo okruh skalních příznivců.

Urozená hrdost, kterou tu a tam demonstroval při hodnocení české společnosti, se navíc tu a tam vytrácela, když měl ve funkci ministra zahraničí promluvit ke sporným krokům západních spojenců. Tam se najednou dokázal přiblížit čecháčkovství.

Stalo se to kolem uznání kosovského státu. „Nemůžeme se vymykat z evropského trendu,“ řekl tehdy Schwarzenberg. „Vlak se rozjel,“ poznamenal s tím, že neuznání nezávislosti Kosova by na tom nic nezměnilo.

Zeman se v souboji se Schwarzenbergem stal prezidentem zákonitě. Záměrně cílil na city těch spoluobčanů, kteří chtěli preferovat „svého“ před „cizákem“, ať už z hlediska národnosti či sociálního statusu a kulturního zakotvení. Až se stal hlavou státu, setkal se však s mimořádně tvrdým odsudkem jednoho politického začátečníka, který neměl se Schwarzenbergem vůbec nic společného. Dokonce byl a je přímým protikladem „knížete s čírem“.

První místopředseda lidovců, mladý soukromý zemědělec Marian Jurečka po příhodě nad korunovačními klenoty prohlásil: „Jsou chvíle, kdy si politik nemůže dovolit přivodit virózu a namazat se jako ruský mužik.“ Čas plynul, proběhly sněmovní volby, lidovci uspěli a kritizovaný prezident nakonec jmenoval kritika Jurečku ministrem zemědělství.

Ten od té doby vzbuzuje naděje, že by mohl přijít s jiným modelem chování politika, než který jsme poznali. Havlovský a schwarzenbergovský typ je mimo jeho přirozenost, ale neuchyluje se k buranství, nadřazenosti ani nabobství, které předváděli jiní držitelé vysokých funkcí. V sociálních sítích působí přirozeně, v úřadu zatím nechybuje.

Jurečka se přitom nebojí přišpendlit občany vyděšené již ze samotného faktu sankcí proti Rusku jako „připodělané“. A těžko mu někdo vyčte cizáctví nebo nelidovost. Zároveň důsledně hájí svobodu a demokracii a drží pevný protikremelský postoj.

Naděje by tu byla. Teď ještě jak dopadne.

Autor je komentátorem deníku Právo

Autor: Alexandr Mitrofanov

(Foto: Filip Jandourek)


Úvodní slovo Mariana Jurečky

Snažím se měnit věci kolem sebe k lepšímu. Svoji práci dělám vždy naplno a odpovědně. Říkám věci narovinu a neschovávám se za politickou korektnost. Moji oporou v životě je křesťanská víra. Díky ní vím, co je v životě důležité. Spokojené rodiny, bezpečný do-mov, svoboda, solidarita, tolerance, pra-covitost, poctivost, soucit, obětavost, odpo-vědnost za sebe, své blízké a své okolí. To je to, co v politice prosazuji a za co bojuji. To je svět, který je náš, kterému rozumíme a který bychom si neměli nechat vzít lidmi, kteří to vidí jinak.








odkaz Poslanecká sněmovna



odkaz Ministerstvo zemědělství



odkaz KDU-ČSL